Když jsme se na podzim po loňské Bedně poprvé sešli, bylo zřejmé, že v mnoha ohledech to bude nový začátek. Bylo nám jasné, že pokoušet se nějak přebít bedničkovou euforii nemá smysl. Core team opustil nejvytrvalejší z otců zakladatelů Jára, Eva a Tinťa se přesunuli mezi pomocníky. Hledali jsme nové tahouny týmu, nové posily, zvykali si na novou wiki a přesouvali web na nový hosting. Symbolickou alfou a omegou trasy se stala porodnice v Podolí, z níž v září Dalibor vyrážel na první trasovací výlety a do níž měli dle původních plánů nastoupit Majda s Vláďou právě v předvečer hry. Není tedy divu, že jsme se hned na první schůzce shodli, že letošní Bedna by měla být stylově jednoduchá, čistá, organizačně nenáročná, "papírová" hra.
Prvním nápadem, který z této navýsost rozumné a střízlivé vize poněkud vybočil, byli roboti. Na první návštěvě na Katedře řídící techniky FEL ČVUT, kde pracuje Ondra, jsme si připadali jako v kabinetu kuriozit. Robotický žonglér, dálkově ovládaná vzducholoď, programovatelná modelová železnice, na které mají studenti v rámci semestrálky jezdit podle zadaného jízdního řádu, kdo by si nechtěl ve škole hrát s takovými hračkami? Pro studenty prvního semestru je určen předmět, v rámci nějž mají týmy studentů postavit robota ze stavebnice Lego Mindstorms a naprogramovat ho tak, aby projel za vymezený čas předem neznámé bludiště. Zkusili jsme si jednoho postavit a bavilo nás to, jen programovací část nám přišla hodně zdlouhavá. Začali jsme tedy přemýšlet, jestli a jak robotické lego do Bedny zakomponovat. Dokážeme vymyslet úlohu, kterou by i tým bez zkušeností se stavebnicí dokázal splnit asi tak za dvě hodiny?
Zvolili jsme nakonec překážkovou dráhu, kterou bylo možné projet i s úplně "hloupým" robotem, klíčová byla jeho mechanická konstrukce. Testovací tým Biohazard nejprve asi dvacet minut lapal po dechu, ale pak se rozdělil na konstrukční a programovací část a za zhruba dvě a půl hodiny bludiště projel, přičemž největší potíže nakonec působila nerovná podlaha garáže Vláďových rodičů. Na hru samotnou jsme měli vypůjčeno třicet robotů a po rodině a kamarádech asi dvacet notebooků, z čehož je vidět, že jsme se připravovali na mnohem větší nápor týmů než těch 22, které na stanoviště 12 nakonec dorazily (a 10, které z tohoto stanoviště postoupily na 13). I tak si myslíme, že úkol měl na Bedně své místo. Na rozdíl od běžné šifry, jejíž luštění může v týmu probíhat po několika paralelních liniích, stavebnici dostal tým jen jednu a musel se umět dohodnout, co s ní bude dělat. Zkušenosti s robotikou nebo s legem mohly pomoci, ale nehrály dominantní roli, protože úloha byla dost atypická. Daleko větší výhodu má prakticky na každé šifře tým, jehož členové sami nějakou šifrovací hru pořádají, nebo jehož členové znají oblast, kterou hra prochází.
Jeden z nejpříjemnějších aspektů přípravy Bedny je, že si člověk důkladně projde nějakou část Prahy, kam by bez této záminky třeba ani nezabloudil. Navíc dost často za povětrnostních podmínek, kdy by patrně nebloudil vůbec nikam. A tak k hřejivým vzpomínkám na letošní hru patří i svařák z Prokopského údolí, konzumovaný po sestupu ze zasněžených a větrem bičovaných plání Butovického hradiště u stánku, jehož majitel patrně původně počítal se zástupy výletníků vylákaných jedním z prvních jarních víkendů. Nebo na marné hledání místa, které by se v některé mapě nebo v terénu dalo identifikovat jako Děvín, abychom mohli tajenku šifry 6 kódovat jako "hrad dívek". Věřili byste tomu, že jsme poté, co jsme žádné vhodné místo nenašli, uvažovali o tom, že tuhle šifru ze hry vyřadíme?
Z toho je trochu vidět, že je někdy těžké předem odhadnout, co bude hit a co propadák. Trojku jsme koncipovali jako zábavnou týmovou šifru a návrat florbalového míčku na devítce jako nápad, který časem dostane každý. Kdybychom u 3 použili pro čtení tajenky jen první písmena a u 9 zase místo teček nakreslili kroužky velikosti díry na florbaláku, dost možná by to právě tak dopadlo. Takhle vznikla kombinace, která je podle našeho názoru čistá a korektní, ale zvýšila obtížnost hry v místech, kde jsme ji ještě tak obtížnou mít nechtěli.
Dětské odpoledne na Vyšehradě patřilo mezi první nápady, s nimiž jsme přišli, od Vyšehradu jsme také odvíjeli trasu. Vyšehrad má atmosféru města ve městě, či přesněji maloměsta, které jakoby někdo vzal a umístil doprostřed velkoměsta. Proto jsme uvažovali o jakési "Bedně v Bedně", minihře v ulicích Vyšehradu, s lehčími šiframi, zato soutěživější. Postupně jsme došli k myšlence umožnit zkusit si různé typy luštění s omezením, které bývají součástí cílových úkolů, i týmům, které se do cíle obvykle nedostávají. S odstupem si myslíme, že disciplíny byly zvolené dobře a že bylo pro mnohé týmy zajímavé zkusit si luštit šifru trochu jinak, než jsou zvyklí. Organizačně to bylo, už jen podle počtu pomocníků a rozsahu instrukcí, které dostávali, nejnáročnější stanoviště v historii Bedny, a docela jsme si oddychli, že víceméně všechno klaplo a týmy opouštěly Vyšehrad plynule až do půl deváté. Mrzí nás nezvládnutá registrace a také nevyladěná obtížnost šifer, díky níž bylo o něco více vítězů určených losem, než by nám bylo milé. Je také možné, že by se dal výdej zadání vymyslet jako asynchronní a méně trpělivé týmy by nemusely tolik čekat.
Hlavolam jsme letos vybírali více jako doplněk hry než jako její základní stavební kámen. Zvolili jsme ho poměrně pozdě a pro jeho důkladnější zakomponování už ve hře nebylo místo. Věříme, že hodně hráčů hlavolam oceňuje jak coby rozptýlení, když zrovna nevědí co se šifrou, tak jako určitou "cenu pro všechny", kterou si odnesou domů jako připomínku Bedny i jako zajímavou hračku. Nejzábavnější úlohy s Wintertimem se beztak dají ve hře špatně použít, protože prosté skládání nějakého tvaru bez dalších omezujících podmínek má obvykle mnoho různých řešení.
Hra samotná proběhla letos bez výraznějších dramat či zádrhelů, snad jen s výjimkou té registrace. Trochu jsme se báli, zda píšťalky na Vyšehradě nezpůsobí nějaké nepříjemné pozdvižení. Kupodivu byli ale zaměstnanci Vyšehradu, kteří si neobvyklého srocení skupinek s batohy všimli, docela potěšeni, že se na hradě po čase zase něco děje. I lékaři z nedalekého Podolí projevili pro Bednu nečekané pochopení, když nechali Majdu nastoupit k porodu až po víkendu a my tak měli na všechno o dva lidi a o jedno auto víc. Kolem půlnoci nám přidělalo starosti stanoviště 4, když nám dva týmy volaly, že je vyhání policie. Rozeslali jsme týmům na tomto stanovišti prosbu, aby se pokud možno přesunuly dál od šifry. Když na místo dorazil náš negociační tým, problém už nebyl patrný, týmy se poslušně rozptýlily a nikdo z týmů, se kterými jsme mluvili, problém s policií neměl.
Jak vidno, původní představa jednoduché "papírové" hry se vyvinula ve výsledek, ke kterému při nejlepší vůli označení organizačně nenáročný příliš nesedí. My jsme přesto z větší části spokojeni. Obtížnou jsme Bednu chtěli, ačkoli bychom samozřejmě také přáli Tučňákům, aby si za svůj skvělý výkon vysloužili vítězná trička. Žádné z šifer nebo z dalších herních komponent nelitujeme, dali bychom je tam znovu, i když někdy s úpravami, které by dodaly hře větší dynamiku. Máme radost z fotosoutěže i ze všech ohlasů, díky nimž víme, že neberete Bednu jen jako každoroční naplnění schématu bednářské listy-start-rozstřel-lehké šifry-těžké šifry-cíl, ale že jste spolu s námi otevřeni všem zážitkům, které taková netradičně strávená jarní noc může přinést. Za to vám děkujeme a na to se spolu s vámi snad zase za rok těšíme.
Vaši Svobodní bednáři
Břeťa, Dalibor, šnEk, Majda, Ondra, Pavel, Saša a Vláďa
Production babies (in order of appearance)
Bětuška, Honzík, Lukáš, Anička a Ondra